Významné osobnosti spojené s Kolincem

Dr. Matyáš Borbonius

Nejslavnějším rodákem z městečka Kolince je bezesporu dr. Matyáš Borbonius. Jeho jméno je spojeno s úspěšnou lékařskou prací, literární činností i s nešťastným skluzem do politického života.

Borbonius se narodil 24. srpna 1556 v Kolinci. Pocházel z chudé rodiny. Jeho rodiče Štěpán Burda a matka Kateřina byli poddanými Václava Vintíře z Vlčkovic. Rodiče si uvědomovali význam vzdělání, a proto Matěj Burda, jak znělo jeho jméno, začíná navštěvovat školy. V kolinecké škole se učí u tří abecedářů - Jana Píseckého, Jana Celestýna, a Jana Kateřinky. Byl velice nadaný a ve svých deseti letech byl vyslán jako chudý žák (mendicus) na městské školy. Nejprve do Sušice a pak do Klatov. V Klatovech si nadaného žáka všiml mistr Jan Rosacius, který byl v roce 1581 poslán na univerzitu do Prahy a vzal Matěje Burdu s sebou. V Praze Burda studoval ve škole u sv. Tomáše a ve škole u sv. Michala. Pak odchází do škol v Rakovníku, Kolíně a Chrudimi, kde v roce 1586 studia končí. Již tehdy chtěl studovat lékařství, ale byl nucen hledat zaměstnání, které by ho uživilo. Odešel do Velkého Meziříčí, kde byl rektorem Jan Ursinius. Absolvent této školy byl postaven na roveň bakaláři a mohl studovat na univerzitách v cizině. Tam také Burda mění své jméno na latinské Borbonius.

V roce 1591 se Borboniovi naskytla příležitost stát se preceptorem - vychovatelem v rodině Vartemberků. Se svým žákem Janam z Vartemberka Borbonius odjíždí na univerzitu v Basileji, kde začíná provozovat lékařskou praxi. 6. března 1597 promoval Borbonius na doktora medicíny. Po příjezdu domů začíná provozovat lékařskou praxi. Svými odbornými znalostmi si získává pacienty a začíná být vyhledávaným lékařem. Jeho pacienty se stávají Petr Vok z Rožmberka, páni ze Žrotína a páni z Valdštejna. Byl také několikrát pozván k Anně Tyrolské, manželce císaře Matyáše. Borbonius také stál při zrodu Františkových Lázní,tehdy nazývaných "Chebské vody". Jejich účinky Borbonius zkoumal ve spojitosti s nemocí Polyxeny z Lobkovic, která byla neúspěšně léčena již několik let a jíž Borbonius zcela vyléčil právě za pomoci těchto kyselek.

Borbonius se vzrůstající slávou shromažďoval i majetek. Stal se pražským měšťanem, výhodně se oženil a byl velice váženou osobou. Jako pravá renesanční osobnost se snažil být Borbonius všestranným a jako ostatní učenci té doby píše básně. Začal psát již jako student verše milostné. Píše i básně oslavné na své dobrodince, kteří mu pomáhali. Borbonius se také rozhodl napsat oslavné básně na všechny římské císaře. Výsledkem byla sbírka "Ceasares", která byla oslavou panovnické moci. Sbírku věnoval císaři a odměnou mu bylo uděleno 23.3.1596 šlechtictví, přídomek z Borbonheinu a titul císařského poety.

Podle dnešních odborníků se však sbírka nevyznačuje ani uhlazeností ani slohovou dokonalostí. Dále se Borbonius věnoval poezii jen náhodně. Jednalo se většinou o epitafy nebo oslavy významných životních událostí.

Pokojný život zemského lékaře Matyáše Borbonia však zasáhla bělohorská pohroma, která dolehla na celý český národ. V květnu 1618 začali čeští stavové jednat s měšťany novoměstskými o účasti měst pražských na sněmu, který byl císařem zakázán. Měšťané nabídku přijali a mezi třemi vyslanými měšťany byl i Borbonius. Po bitvě na Bílé hoře nastalo zatýkání. Byl zatčen i doktor Borbonius. Spolu s ostatními očekává smrt, ale na přímluvu jeho vysoce postavených pacientů mu byl rozsudek změněn na doživotní žalář a ztrátu majetku. Později byl propuštěn, ale majetek mu vrácen nebyl. Stalo se tak zřejmě na přímluvu jeho pacientů, aby je mohl léčit.

Roku 1627 opouští Borbonius Čechy, neboť se evangelické víry nezřekl, ačkoliv byl několikrát přemlouván. Odchází do polské Toruně. V emigraci se také schází s J. A. Komenským. Opět získává věhlas jako výborný lékař. Léčí členy vysoké polské šlechty, získává významné postavení, ale v roce 1627 umírá.

Dokladem toho, že dr. Matyáš Borbonius byl ve své době významnou lékařskou osobností, svědčí i zájem mnoha historiků i spisovatelů o jeho osobu. S jeho osobou se setkáváme v díle Z. Wintera Mistr Kampanus nebo Václava Kaplického Veliké theatrum, v němž je zachycen celý Borboniův život.

Mistr Šimon Skála z Kolince

Významným kolineckým rodákem byl Mistr Šimon Skála, děkan artistické fakulty pražské univerzity. Jeho rodina pocházela z Klatov, o jeho kolineckém původu však svědčí predikát "Z Kolince", který směl ke svému jménu přidávat od roku 1608, a dále poznámky lékaře Matyáše Borbonia, který ve svých denících píše o Skálovi jako o svém rodáku. Datum narození Šimona Skály není známo, jsou známa pouza data jeho význačných úspěchů už na univerzitě v Praze. Roku 1589 dosahuje gradu bakalářského, roku 1593 mistrovského titulu. O dva roky později se stal univerzitním profesorem a v roce 1599 nastoupil na místo děkana artistické fakulty pražské univerzity. Roku 1604 pak byl zde zvolen univerzitním notářem. Z mnohých pramenů se dovídáme, že Mistr Skála nebyl na univerzitě příliš oblíben pro svoji svárlivou povahu. Z knihy Zikmunda Wintera "O životě na vysokých školách pražských" se zase můžeme dovědět o jeho skromnosti. "Mistra Skály habitace záležela na dvou světnicích s třemi stoly; v komoře měl kolejní sedadlo u postele a bidlo na šaty".

Když po vydání Rudolfova Majestátu (1609) dochází k pokusům o obnovu církve, veškerého školství a tedy i univerzity, do společenského dění se aktivně zapojuje i M. Šimon Skála. Spolu s Martinem Bacháčkem, děkanem artistické fakulty Janem Kampanem a proboštem Karlovy koleje Kryštofem Mathebaem byl pozván jako představitel univerzity k poradám o zřízení církve české. Do nové konzistoře byli vedle devíti kněží zvoleni tři nejstarší univerzitní mistři - Bacháček, Skála a Jan Kampanus. Společně s M. Mikulášem Troilem měli sepsat nový katechismus podle konfese české. Jenže při provádění různých oprav na univerzitě nebyl Skála na straně horlivých a nezištných profesorů, byl proti zrušení celibátu profesorů, nechtěl, aby byla oddělena správa zbylých univerzitních statků od profesorské činnosti, a tím, aniž si to uvědomoval, vyháněl z univerzity nejlepší učitelské síly.

O jeho učitelské činnosti na univerzitě se nedochovalo mnoho zpráv, pouze víme, že v roce 1610 přednáší na právnické fakultě o městském právu, v letech 1611 - 1612 přednáší na staré artistické fakultě historii a roku 1612 učí také logice. V roce 1612 byl M. Šimon Skála zvolen proboštem Václavovy koleje, o rok později je opět zvolen děkanem artistické fakulty.

Na univerzitě byl M. Š. Skála známý jako nejhádavější profesor. Roztržky sám vyvolával a neprávem obviňoval své kolegy z prosazování jejich - na svou dobu pokrokových názorů. Zikmund Winter o něm píše: "...kteraké různice tropil při reformě univerzitních statkův, však Skála i v soukromém živobytí kollgiátů až do své smrti, chovaje se foukáním obyčejným přes tu chvíli vznášel zlosti a hněvy."

Začátkem léta 1617 Skála onemocněl. Zanedlouho - po marné léčbě doktora Borbonia - 10. srpna 1617 ve 3 hodiny ráno ve Václavově koleji umírá.

Přesto, že nebyl příliš oblíben mezi kolegy ani mezi žáky, bylo po jeho smrti napsáno hodně veršů, ve kterých byl oslavován jako člověk nadmíru dobrý. Byl opěvován tako Janem Kompanem i Jiřím Bergrem z Grinberka, který o něm napsal toto: "Šťasten, jejž ošemetnost života ani váhavá vina závisti nedovede zvrátit od cesty přímé". Básník tyto verše jistě nemínil ironicky, přesto tato věta se na hašteřivého Skálu vůbec nehodí.

Mistr Šimon Skála z Kolince byl pochován v Betlémské kapli v Praze. Nad jeho hrobem byla položena kamenná deska s jeho erbem a nápisem, že byl přes dvacet let profesorem pražské univerzity a s datem jeho úmrtí.

Jan Král

Mnoho kolineckých rodáků zasvětilo svůj život hudbě. Mezi nejstarší a nejproslulejší patřil Jan Král. Narodil se 16. května 1823 v Kolinci jako syn zdejšího učitele Jakuba Krále. Do školy chodil v Kolinci a v Klatovech, v dalším studiu pak pokračoval na pražské konzervatoři, kde absolvoval hru na housle v roce 1873. Už od roku 1842 působí jako první houslista ve Stavovském divadle. Krátce po roce 1850 se stává členem proslulého smyčcového kvarteta Henriho Vieuxtempse ve Vídni a od roku 1851 do roku 1885 je členem vídeňské dvorní opery. Ještě před odjezdem do Vídně jej zlákalo malé sólo na violu d´amour natolik, že se celý život věnuje pouze tomuto nástroji. Nebyl jen vynikajícím hráčem na tento nástroj, ale zdokonalil i techniku hry, napsal pro vielu d´amoure několik skladeb a vytvořil i novou moderně pojatou školu hry na tento nástroj. Zemřel ve Vídni 10. června 1911.

Josef Emanuel Jankovec

Smrtí Jana Krále nekončí proslulá tradice Kolince. Pokračuje v ní kromě jiných Josef Emanuel Jankovec. Narodil se v roce 1866 v Kolinci. Působil jako učitel, ředitel kůru a sbormistr na Kladně. Byl jedním ze zakladatelů Kladenské filharmonie. Poslední svá léta trávil v Podkrkonoší, kde se věnoval sběru lidových písní. Zemřel v Nové Pace roku 1949.

Další významné osobnosti

V první třetině 20. století ovlivňovala silně hudební dění v Kolinci rodina Zajíců a Márů. Své mládí tady prožívá altistka Manka Poštová, členka operního souboru v Liberci a Českých Budějovicích. V dnešní době je významnou uměleckou osobností kolinecká rodačka Libuše Márová, mezzosopranistka opery Národního divadla v Praze. Narodila se 24. 12. 1943. Studovala sólový zpěv na lidové škole umění v Klatovech, ve studiu pokračovala u prof. Michala Zabejdy a Přemysla Kočího na Akademii múzických umění v Praze. Studium ukončila v roce 1965 a ještě téhož roku nastupuje jako sólistka opery v Plzni. Od září 1966 je sólistkou Národního divadla v Praze.

Nelze opomenout ani další dva kolinecké rodáky, kteří se profesionálně věnují hudbě - Jaroslavu Šteiningerovou - Zajícovou, houslistku rozhlasového orchestru v Plzni a houslistu Karla Hejduka, člena operního orchestru Národního divadla v Praze.

V Kolinci také pobýval a pracoval akad. malíř František Michl, malíř chodské krajiny, jehož hosty zde byli spisovatelé Jan Vrba a Ladislav Stehlík. V nedalekých Mlázovech trávil své dětství Karel Matěj Čapek-Chod.

Text poskytl Úřad městyse Kolince. Zdroj : J. Stýblová, Sborník vlastivědných prací o Kolinci, 1990